Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
WHITE LUNG sú tri sympatické potvorky a jeden utláčaný chlapík. Ženské v punku mali odjakživa svoje pevné miesto, či už to boli drsné riot-bojovníčky alebo „intelektuálne čučoriedky s brílami“, pričom WHITE LUNG ležia „niekde medzi".
Kanadská punková a hardcorová scéna je jednou z najplodnejších a kvalitatívne najvyzretejších vôbec, stačí si spomenúť na interpretov, ktorí pomohli formovať dnešnú podobu tohto štýlu. Neaktívni CURSED, LEFT FOR DEAD, HAYMAKER, FUCKED UP, súčasní PICK YOUR SIDE, „hype“ syndrómom postihnutí BURNING LOVE alebo práve mladice z WHITE LUNG. Každá z týchto kapiel zanecháva na scéne hlbokú ryhu inovácie.
Novinka WHITE LUNG „Sorry“ vychádza na kultovej značke Deranged Records, má útlych devätnásť minút a je plne prepchatá energiou. Až sa čudujete, kde sa to v tých drobných slečinkách berie. Faktom je, že WHITE LUNG majú talent zložiť ľahko zapamätateľné hity plné skvelých melódií. Ale nečakajte nejaké pop-punkové odrhovačky, na to sú tieto dievčatá až príliš prešibané.
Áno, sú tu počuteľné ozveny chytľavého kanadského hardcore, ale na druhej strane sa gitarista Kenneth zjavne našiel okrem iného aj v post-punku zo začiatku 80´s a oldschoolovom noise-rocku. Svojím neustálym väzbením to dáva patrične pocítiť. Pre nejaký prehnaný artsy prístup tu však pochopiteľne nie je miesto. WHITE LUNG sú punková kapela a ničím iným ani byť nechcú. Tento fakt nezachráni ani pán Kenneth so svojím občasným úletom, a preto sa radšej drží klasického kanadského bleskového hobľovania pražca.
Pomalé skladby na „Sorry“ nenájdete, album má rýchly spád a na zívanie mať čas jednoducho nebudete. Takže vám zostáva len kochať sa výbornými melódiami a mlátiť palicou do rytmu. Špecifickým znakom WHITE LUNG (okrem spomínanej gitarovej hry) je určite emotívne vypätý spev Mish. Mierne bezočívý a drzý podtón v jej hlase vám bude pripomínať kamarátku, ktorá vám svojím neustálym obkrikovaním tak rada pije krv, ale je moc sexy na to, aby vás to dokázalo vytočiť. Do ultra svižného a melodického kolovrátku WHITE LUNG sa jej prednes vynikajúco hodí a bez tejto blonďavej diablice by hudba týchto mladých Kanaďanov určite značne utrpela.
WHITE LUNG sú pre mňa príjemným prekvapením a „Sorry“ je jednoducho album natlačený k prasknutiu. Devätnásť minút toho najkvalitnejšieho a najenergickejšieho punk-rocku v čele s živelnou frontwomankou. Ak k tomu pridáte prudko nákazlivé melódie, robí to zo „Sorry“ jednu z najlepších punkových vecí, ktorá tento rok vyšla.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.